Potlesk

Kdo má predispozice ke vzniku PPP?

Někteří lidé jsou poruchami příjmu potravy ohroženi více než ostatní. Souvisí to s jejich psychikou, tedy osobností a temperamentem, nikoli s tělem. Někdo je od přírody hubený, aniž by se o to nějak zvlášť snažil - jeho okolí ho může zcela neoprávněně podezřívat z anorexie. Naopak, PPP se může objevit u někoho, do koho byste to nikdy neřekli.
Obecně se dá říci, že nejrizikovější jsou lidé, kteří si na sebe berou hodně odpovědnosti, hodně dají na to, co si o nich myslí okolí, a snaží se svým blízkým ve všem vyhovět (leckdy doslova plní, co jim na očích vidí). Jste rodiče holčičky, která se dobře a snaživě učí, neodmlouvá a své neúspěchy, včetně těch, za které mohla valnou měrou špatná náhoda, si hodně "bere"? Přesně takové většinou dospívající anorektičky v dětství bývaly.Takové extrémně hodné a citlivé dítě se totiž často snaží mermomocí vejít do škatulky, ve které by ho chtělo mít jeho okolí - tedy do škatulky dětí co nejdokonalejších, takových, které mají samé jedničky, jsou vždy upravené, nezlobí, dobře vypadají a všichni je chválí. To není namyšlenost, pro takové dítě je prostě pocit, že někoho zklamalo, těžkou prohrou. Snadno pak získá dojem, že je k ničemu, hloupé, neposlušné a navíc ještě ošklivé - ačkoliv to vůbec není pravda. Dojde k přesvědčení, že si v podstatě vůbec nezaslouží být na světě a začne si odříkat veškeré potěšení a radosti (přece si to nezaslouží!) a postupně se ničit. Anorexie je na světě.
Podobné pozadí mají i poruchy příjmu potravy, jejichž spouštěčem se stala dieta - která se své uživatelce postupně vymkla z rukou. Za takovou dietou také v podstatě stojí snaha být dokonalá - a když se to nedaří, představa o vlastní neschopnosti a ošklivosti narůstá obludných rozměrů.

První varovné příznaky

První příznaky bývají poměrně nenápadné a často se stane, že si jich ani nejbližší okolí dlouho nevšimne.
Anorexii (i bulimii) provázejí nejrůznější změny jídelních návyků. Anorektička si bere menší porce nebo jídlo pod různými záminkami odmítá; např. přijde ze školy a odmítne oběd s tím, že již někde jedla s kamarády nebo že jí není dobře. Často omezuje škálu jídel, kterou je ochotná jíst - chce jenom vegetariánskou stravu, odmítá některé potraviny, protože ji nadýmají, nedělají jí dobře, nejsou zdravé (jsou geneticky upravené) a tak podobně. Časem může dojít až k extrémní situaci, kdy se jídelníček omezí např. jen na zeleninové saláty.
Podivné může být i vlastní chování u jídla a po jídle. Anorektička se až přehnaně zajímá o vaření (může třeba začít sbírat recepty), ale potom si sama vezme jen vpravdě vrabčí porci. Používá menší talíř (porce na něm vypadají větší), pečlivě žvýká, někdy mezi jednotlivými sousty pokládá příbor nebo je zapíjí vodou, odnáší si jídlo do svého pokoje atd. Bulimičky jsou zase schopné v noci samy vyjíst celou ledničku - dokáží zkonzumovat opravdu neuvěřitelné množství jídla a to jakéhokoli, třeba kostku másla nebo syrový celer.

Kromě toho si lze všimnout i dalších změn. Anorektičky často nosí volné oblečení, aby zamaskovaly nejprve svou domnělou tloušťku, později na kost vyhublé tělo. Většinou jsou tiché, nezajímají se příliš o okolní dění a odmítají účast na různých podnicích, jako jsou výlety, kino apod. Jsou velmi nerozhodné, otázka co si vzít na sebe nebo na co se dívat v televizi se stává obrovským problémem. Pokud se zeptáte, co by chtěla dělat, nejspíš odpoví, že je jí to jedno, nebo že se přizpůsobí ostatním. Anorexie se často spojuje s depresí a postižená tak může jevit všechny příznaky deprese - je sklíčená, smutná, nekomunikuje, neusmívá se, z ničeho nemá radost, do ničeho se jí nechce a všechno je jí jedno. Depresivní lidé si také mohou ubližovat (kromě hladovění se třeba řežou nebo píchají do rukou nebo se koušou).

Hlavní příznaky

Podle mezinárodní klasifikace nemocí jsou klíčové příznaky mentální anorexie tyto:

1) tělesná váha se nachází pod normálem a je na této úrovni dobrovolně udržována, a to i drastickými prostředky. Ty se liší podle typu anorexie - u typu restriktivního (nebulimického) pacientka zkrátka nejí nebo jí velmi málo, cvičí, někdy zvrací a bere projímadla a diuretika. U typu purgativního (bulimického) dochází k záchvatům přejídání, které potom pacientka kompenzuje opět zvracením nebo užíváním projímadel.
2) pacientka má intenzivní, patologický strach z přibývání na váze
3) endokrinní poruchy - ženy v plodném věku ztrácejí menstruaci (pokud neužívají hormony), muži potenci; pokud se porucha vyvine před pubertou nebo v pubertě, zastaví se nebo výrazně zpomalí vývoj sekundárních pohlavních znaků.

Pokud některému z kritérií pacientka nevyhovuje, ale jinak celkový obraz mentální anorexii odpovídá, jde o atypickou mentální anorexii (nebo může jít také o MA počínající - dívka hladoví teprve krátce a ještě nesplňuje podmínku chorobné vyhublosti). Taková porucha se může vyvinout například i po dlouhém "tělesném" onemocnění.

Kritéria pro mentální bulimii jsou tato:

1) strach ze zvýšení hmotnosti, kterému se pacientka aktivně snaží zabránit používáním různých nepřiměřených metod (i bulimie se dělí na restriktivní a purgativní typ)
2) opakované přejídání (nejméně 2x týdně) a neustálá silná touha po jídle
3) sebehodnocení je silně závislé na vzhledu, postavě a její hmotnosti a tvaru

Kromě těchto základních poruch příjmu potravy existují i další; pokud tedy člověk má poněkud podivný vztah k jídlu, ale anorexií ani bulimií zjevně netrpí, může jít o jinou poruchu.
Infantilní mentální anorexie - anorektické chování u dětí (tedy před nástupem puberty).
Syndrom nočního přejídání - opakované nutkavé puzení v noci jíst - podobá se záchvatům přejídání u bulimiček. Občasný noční nájezd na ledničku je celkem normální, pokud se z něj stane pravidelná nutnost, je čas navštívit psychologa.
Záchvatovité přejídání - opakované přejídací záchvaty, podobné bulimickým, ale bez následujícího kompenzačního chování, tedy např. zvracení nebo cvičení (jedlík má sice výčitky, ovšem nenapadne ho, že by snad měl jídlo vyzvrátit, maximálně si slíbí, že zítra půjde za trest do práce pěšky). Vyskytuje se např. u obézních lidí, nucených držet dietu.
Emoční porucha spojená s vyhýbáním se jídlu - někteří lidé mají "mozek propojený přímo s žaludkem" - jsou-li nervózní, je jim špatně, ve stresu (ať už negativním, nebo pozitivním, například když jsou zamilovaní) nejsou schopni pozřít ani kousek jídla. To je pro poměrně velkou část populace zcela normální - ale může to přerůst (stejně jako noční přejídání) v extrém, který si žádá psychologickou intervenci.
Syndrom vybíravosti v jídle - alespoň trochu vybíravé je každé dítě, ovšem opět platí to, co v předchozích případech - všeho moc škodí. Může se stát, že dítě začne odmítat cokoliv jiného, než sladké kaše - a pak je třeba situaci řešit, protože pro dětský organismus mohou mít výživové deficity ošklivé následky.
Syndrom pervazivního odmítání - dítě systematicky odmítá cokoli dělat nebo přijímat - jídlo, pití, pohyb, mluvení, jakoukoli péči o sebe
Ruminace - specifická PPP, vyskytující se u kojenců a batolat; vyznačuje se opakovanou a častou regurgitací ("ublinkáváním") bez známek jakékoli nevolnosti nebo jiného diskomfortu.
Pika - nutkavé pojídání nestravitelných látek, např. hlíny, papíru, vlasů, odpadků. Vyskytuje se u dětí, případně mentálně retardovaných dospělých.

Nesmíme také zapomínat, že anorexii podobné chování mohou mít na svědomí nejen psychické poruchy a nemoci, ale i potíže čistě tělesného rázu. Například potravinové alergie, které se mohou rozvinout v jakémkoli věku, mívají za následek různé zažívací potíže a následně strach z jídla. Existuje také široká škála psychosomatických poruch, které svého "majitele" nutí k nestandardnímu chování - různé "žaludeční neurózy", dráždivé střevo (a další tzv. funkční kolopatie, onemocnění střev, při nichž pacient bez zjevné příčiny trpí průjmy, zácpami, nadýmáním, nevolnostmi a dalšími radostmi), chronické průjmy a zácpy atd. A příčinou může být i porucha organická, tedy žaludeční vředy, problémy se žlučníkem, vředová choroba střeva, různé chronické záněty v trávicím traktu atd.

V pokročilejší fázi si již lze všimnout i dalších příznaků, které bývají nepřehlédnutelné; tehdy také většinou dochází k "odhalení" ze strany okolí. Hlavním příznakem je většinou (někdy se vyskytovat nemusí) nápadná vyhublost - hmotnost je 15 a méně % pod normálem (nebo BMI je pod 17,5). Pod kůží znatelně vystupují kosti, především klouby, hroty obratlů, žebra.
Spolu se snížením hmotnosti na hranici podvýživy se mění pohyby - stávají se vláčnými a pomalými. Tento styl pohybů spolu s nehybným, až voskovým výrazem ve tváři je typický pro anorektičky. Nedostatkem živin trpí nehty, vlasy a pokožka - nehty se lámou a třepí, vlasy vypadávají, pokožka je dehydrovaná (pokud vezmete kůži mezi palec a ukazováček - jako byste chtěli štípnout - zatáhnete a pustíte, projeví se ztráta pružnosti pomalým návratem do původního stavu) a má šedavou, nažloutlou, zkrátka nezdravou barvu. V momentě, kdy už se základní životní funkce drží "zuby nehty", může se na povrchu celého těla objevit jemné ochlupení, zvané lanugo, které mají nenarozené děti - vypěstováním "srsti" se organismus snaží pomoci selhávající termoregulaci.
Změny v chování většinou pacientky umí výborně maskovat, nicméně všechno tajit nelze. Anorektičky a bulimičky používají různé metody, jak vyhnat z těla domnělé nadbytečné kalorie. Časté je zvracení, takže když dotyčná hned po obědě vystřelí do koupelny a třeba navíc ještě pustí vodu, aby přehlušila nepatřičné zvuky, asi to nebude samo sebou. Druhotným nežádnoucím účinkem zvracení, kterého si okolí někdy nemusí vůbec všimnout, protože postižená ho pečlivě tají, bývá oteklý krk a obličej, případně bolesti krku a porušená sklovina zubů. Oblíbené je cvičení, ovšem nejen klasické, např. aerobik - všímejte si častých vycházek, dobrovolného dlouhého venčení psa apod. Anorektičky často cvičí v noci, kdy je menší pravděpodobnost, že je někdo načape, a "cvičení" se oddávají neustále - např. šoupou nohama, hladí si rukama stehna apod., neboť mají pocit, že tak spálí více kalorií. Aby se o tom přesvědčily, často se několikrát denně váží.
Časté je zneužívání laxativ (projímadel), diuretik (látek, které odstraňují z těla vodu), někdy i jiných léků, jako jsou různé pilulky na hubnutí nebo léky na potlačení chuti k jídlu. Dávky, které si anorektičky berou, jsou zpravidla "koňské" a pravidelné a to s sebou samozřejmě nese spoustu rizik.
O chování u jídla už jsem psala výše - to všechno pořád platí. Anorektičky jídlo také různě schovávají (chleba s máslem ke svačině, který si odnesou do pokoje, nejspíš po krátkém pobytu ve skříni nebo v igelitové tašce skončí v popelnici) a jsou-li dotázány, kolik toho snědly, většinou lžou. Je za tím jednak snaha vyhnout se výčitkám a kázání a také snaha přesvědčit sama sebe, že se vlastně nic neděje, "vždyť přece jím". Pokud jsou na naléhání nuceny něco sníst, většinou si brzy začnou stěžovat na pocit přeplněného žaludku - to není výmysl, ale pravda, neboť činnost žaludku, zvyklého na téměř nulový příjem, je zpomalená a už po pár soustech reaguje nebohý orgán pocitem plnosti a nadýmání.